1. strana rukopisu...
Z Prahy do Kamerunu
Praha-Podmoklí-Drážďany-Berlín-Hamburk. Zde v přístavu několik milých přátel mne doprovází až na loď "Eleonore Woermann". Následuje krátké rozloučení, z dáli ještě zamávnutí klobouků a jsem samoten. Vykázána mně kabina č. 45, kdež uloženy má zavazadla. Jest krásné květnové počasí a tak vystupuji opět na palubu, dívaje se na ten různý shon v přístavu a těše se již na dalekou cestu po moři. Bylo již po půlnoci, když silné zahouknutí sirény dalo znamení k odplutí z přístavu na širé moře. Odebral jsem se do své kajuty k odpočinku. Druhého dne z rána, když jsem vyšel na palubu, viděl jsem již jen samé
2.str.
moře kolkolem a nad sebou jasnou oblohu. Cesta mi působila velikou radost, neboť mému zraku jevily se různé krásy přírody. Plujeme kol pobřeží Anglie, dále kol Francie, kde loď již jede velice neklidně. Bouře se sílí, začíná mi býti nevolno a půvab krásného večera jako by se propadl do hlubokosti mořské. Nemoc mořská dostavila se v plné míře. Blížím se ku Kanárským ostrovům - Madeiře a Las Palmas. Zde jest již značně teplo a tak zaměňujeme své obleky za tropické. Ač jsou i ty noci za svitu hvězd, hlaholu hudby a šumění vln půvabné, přece jest cestovatel již žádostiv zříti zase pevninu. Na ostrově Las Palmas nabízejí domorodci s hlučným pokřikováním pomeranče, banány, víno, jahody a i jiné druhy ovoce, různá vyšívání, šátky, doutníky, kanáry, papoušky a podobné.
3.
Plujeme k St. Cruz: Jakoby mlhou zahaleny vyčnívají proti nám pahrbky. Již se setmělo a nám se otvírá krásné noční panoráma. Od břehu jako bludičky vyskakuje jedno světlo za druhým a zvyšují půvab krásné noci. A což ta různobarevná světla hobkující po vodní hladině! Jsou to vlastně člunky a malé parníčky osvětlené, ale vůkol všude i v dáli jest tma a tak vidíme pouze světla, odrážející se od hladiny mořské. Dnes jest neděle. Těším se na ohlášené evangelické shromáždění. Pan pastor promluvil na text: Skut.ap.k.2. Padlo símě života u všech shromážděných v půdu dobrou? Ó, jak mnozí zde obdivují úchvatnou nádheru vesmíru a tvůrce toho všeho popírají! Míjíme Kvrei, již zříme přístav Dakaz.
4.
Čím více se blížíme k přístavu, tím je pohled zajímavější. Tu vynoří se našemu zraku různá skaliska, tam opět nějaká budova a pomalu celé město. Nelze mi ani popsati všechnu tu krásu! Ta rozmanitost útvarův skalních, osamělých v širém moři, pobřežní krajiny, tu zase domův a staveb, množství člunů, lodic a několik parníků oživených spoustou lidí, mezi nimiž hojně zastoupeno jest i černé plémě, ta rozmanitost barev v přírodě i na lodích, poletování ptactva a projíždění parníků po mořské hladině, zaujme svým půvabem zajisté i sebelhostejnějšího pozorovatele. Zvláštní pozornost zasluhuje jedna část města, totiž větší skupina domů, stojící oddělena na jedné straně sama pro sebe a tvořící malý ostrůvek, jako městečko. Mimoděk připomněl
5.
jsem si naše evropské Benátky. Avšak náš cíl jest ještě daleký a tak brzy plujeme zase dále.
22.5. Kol romantického pobřeží, zdobeného palmovými lesíky, blížíme se k francouzské kolonii- Conakry. Velmi půvabný, ba rozkošný to pohled na palmový háj, obklopený kolkolem vodou, z něhož vyčnívají buď zcela, aneb zčásti úhledná stavení. Zde jest moře úplně tiché, sem tam projíždí nějaká gondola, opodál zase parník, což tím většího půvabu této krajině dodává. Ovšem, jest to jedna z krajin, jakéž lze jen na moři viděti.
23.5. Ráno spustil se první a veliký liják. To ale nevadilo několika cestujícím, kteří uspořádali lovecký výlet, jehož se zúčastnilo na 25 osob. Všichni se ozbrojili puškami a noži a při pití a hlaholu hudby vstupovali
6.
do motorového parníčku. Pojednou vypukl nehorázný smích- vše ukázalo se býti žertem a lovci vystupovali zase na palubu. Hudba hrála a v pití se pokračovalo ještě dlouho. U oběda bylo by snad došlo k vraždě- neboť jeden mladík, který prozradil některým, že zamýšlený výlet jest pouhý žert, dostal se do hádky s vůdcem "této výpravy" a vyhrožoval, že mu prostřelí hlavu. Již sahal po revolveru, kterýž měl v kapse, když vešel přivolaný správce lodi a učinil hádce konec. Od té chvíle stal se mi tento mladík dosti nepříjemným, neboť bydlil se mnou v jedné kajutě. Vůdce výpravy nemohl se ještě dlouho vzpamatovati ze své zlosti a pravil:" Každou chvíli můžeme se octnouti na dně mořském a takový kluk by nám zkazil celou "legraci".
7.
24.5. Dále kol pobřeží Liberia k městu Monrovia. Zvláštní zábavu působili nám hoši, jimž cestující z naší lodi házeli peníze do vody. Hoši vyskakovali ze svých člunů do moře jako žáby a vynořujíce se zase na povrch, ukazovali, že peníz skutečně našli. Na naši loď vstupuje mnoho černochů. Jest to vřava k nepopsání! Nyní se rozložili téměř po celé palubě, ta rozmanitost v oděvu! Někteří jsou polonazí.
25.5. Kol lesnatého pobřeží připluli jsme k osadě "Cape Palmas". Jest zde již veliké vedro, kol pobřeží zříti písek. Osada tato krášlena jest palmami. Plujeme dále, krás ubývá, až se stává cesta jednotvárnou. K večeru dorazili jsme k Aseimu. Tato osada rozkládá se zcela u břehu, jsouce takto s jedné
8.
strany obklopena mořem a s druhé strany krásnými lesy. Zajímavo jest, že část moře jest zde barvy zelené a hned vedle modré, aniž by se vody spolu mísily. I zde připlulo několik lodic a černoši se opět k nám stěhují. Na mnoha místech při ostrůvkách i při břehu stříká voda vysoko do výše, tvoříc takto přírodní vodotrysk. Večer k 11. hodině plujeme kolem Secondae. Opět lahodný pohled na osvětlené domy a lodice a na vlny mořské, provozující před našimi zraky svá umění, soustřeďujíce se u břehu, vystřikují svou stříbrojasnou vodu vysoko do výše, laškujíce spolu bez únavy. Eleonora zakotvila a my obdivujeme dále bez únavy.
9.
26.5. Zdrželi jsme se zde do rána a tak vidíme tuto krajinu o při světle denním. Jest neděle. Vzpomínám na Prahu, na domov. Jedem dále a v polednách jsme a Pap Poast Gastle. Tato osada vyhlíží jako nějaká pevnost. Jak by ze samých hradů byla stavěna, tak jsou ty domy seřaděny- různě i po návrších, zdobených bujnou zelení a stromovím. Jiná stavení mají vzhled zámků a jiná zase jsou chýšky malinké. Moře jest zde kovově zbarvené po němž projíždí lodice s černochy za hlučného křiku a zpěvu, též parníky zde křižují. Naše loď se stále plní černochy, takže to zde vyhlíží již jako v úle. Na pozdrav vystřeleno z děla. K večeru přistáli jsme u Acra. Velmi pěkné město! Měsíc rozlil svou zář plným proudem - krásná, tichá jest to noc.
10.
Jeden z nejkrásnějších přístavů světa, město Acra jest bohaté na zlato, z čistého zlata vyrábějí zde jemné jehlice, knoflíky, brože, prsteny, řetízky k hodinkám a náušnice a podobné.
27.5. Od Acra připluli jsme k Loma a k nebezpečnému Lagos, kde moře téměř ustavičně zuří.
28.5. Cesta stává se opět jednotvárnou, kolkolem vidíme jen moře.
29.5. Hned zrána přistáli jsme u Victoria. Jak rozkošný to pohled na množství malinkých ostrůvků bujně zelených, z nichž na některých jsou zřízeny altany. A což město toto samo! V tak krásné poloze - v palmovém háji a ty dva kostelíčky bílé, jak přívětivě kynou vstříc! Přístav. Zde vystupuje více cestujících a hudba je provází až na pobřeží.
11.
A těm černým plavčíkům v bílých námořních šatech to také pěkně sluší. O půl 5. hodině odpolední přistáli jsme v přístavním městě Duala. Jsem zatím u cíle své cesty. Má zavazadla naložena do motorového člunu, jenž spuštěn z Eleonory na moře, odváží mě ještě s jinými cestujícími ku břehu.
O půl sedné hodině večer vstoupil jsem prvně na půdu horké Afriky v Duala v Kamerunu.
Dva bratři misionáři a jeden obchodník mne uvítali a vedou mne na krásné návrší, kde jest hlavní misijní stanice. Seznámiv se ještě s několika přáteli, odebírám se do vykázaného mi pokoje ve vedlejší budově nad školou s prostrannou verandou. Jest to byt vpravdě ideální, s přímou vyhlídkou na moře a na přístav. Dojmy, kteréž jsem si odtud odnášel,
12.
zůstanou zapsány v mé duši písmem nesmrtelným!. Ty nádherné večery, kdy při západu slunce vidělj jsem na blankytu nejrůznější obrazce a figury v krásných, rychle za sebou měnících se barvách, jež rýsovala neviditelná Ruka, ty nádherné teplé noci, prosycené vůní exotických rostlin s obrovskými květy bujných barev, to hvězdnaté nebe, pestré meteory, kteréž jako padající hvězdy safírové, smaragdové, stříbrné neb zlaté, často budily můj obdiv. Cvrlikání obrovských cvrčků, různobarevná světla přijíždějících a odjíždějících parníků a lodic- to vše působí dojmem jedinečným "pohádkovým"
13.
Město Duala
Město toto jest již hojně zalidněno Evropany a čítá na 35.000 obyvatel. Jako přístavní město jest zároveň městem čile obchodním. Mimo obchodní budovy jsou zde i budovy státních úřadů: Soudní, poštovní, kasárenské, policejní, nemocnice, lékárna, banka a j. Výstavnost těchto budouv jest zde již značně evropská, přesto tropická, avšak celkový ráz města jest přece africký. Domorodci přicházejí sem na pobřeží se svými plodinami, aby je zde prodali, hlavně však vyměnili za různé evropské výrobky, jako: nádobí, nože, řemeny, nejvíce však látky, ženské šátky na hlavu,
14.
sůl, petrolej, tabák, mýdlo a někteří i za obuv a části oděvů. Za to přinášejí palmová jádra, olej, kakao, kaučuk, slonovou kost, ebenové, mahagonové a jiné druhy drahocenného dříví, kožešiny a jiné. Duala jset veliký kmen domorodcův afrických a jeho řeč jest rozšířená daleko mezi jinými kmeny. Mají svého "king" (krále=náčelníka), jenž se representuje v tomto městě svým palácem, jenž se nazývá palác Manga Bell-ův a 125ti ženami, pro něž má celou řadu domů, tvořících jeho dvůr. Do tohoto střediska obchodního přicházejí lidé kmene Hausa z veliké vzdálenosti, ano až od Sahary. Jest to národ kočovný, čile obchodní a zabývá se též lovem slonů, k vůli drahocenné kosti slonové, pletením
15.
zvláštních košíků, nádob, talířů, láhví, pohárů a pod. z pevné, pestře zbarvené trávy, provozují též obchod s kožešinami.
16.
Různé zkušenosti v začátcích.
Abych mohl mezi tímto lidem pracovati a témuž dobře sloužiti, bylo potřeba získati si jeho důvěru a přiblížiti se jeho duši. To se mohlo státi jedině přímo v jeho mateřštině a né skrze tlumočníka. A tak jsem se dal ihned do práce a učil se pilně řeči Africké, nejprve naučil jsem se řeči kmene Dualů, mezi nímž jsem nejdříve bydlil a později učil jsem se i řeči jiné. To jest právě veliká těžkost v práci misijní, že každý kmen má svou zvláštní, vlastní mluvu a tak chci-li pracovati zase v jiném kraji, musím se učiti opět nové řeči.
Další krok k srdci domorodcův jest lék, pomoc a práce sociální. Proto také z té příčiny, že mezi tímto lidem jest mnoho různých nemocí, nosil jsem vždy ssebou léky a obvazy na cestách.
17.
První, nač se lidé plati a co žádali, když jsem šel jejich osadou, bylo:" A sango, o ben bwanga e?" A ihned ze všech stran sbíhali se nemocní- muži, ženy i děti. (Však o nemocech píši na jiném místě této knihy.) Řeč Dualů se mně líbíla, jest lahodná a naučil jsem se jí dosti brzo a to tím spíše, když jsem viděl, jak se domorodcům líbilo, že se učím ovládati jejich mateřskou řeč. Sám měl jsem nemalou radost, když jsem již uměl tolik, že jsem nepotřeboval už tlumočníka. Nyní teprve mne zajímal život tohoto lidu, jeho zvyky a mravy a já jsem čím dále tím více vnikal v poznání Afrikánů po stránce hospodářské i po stránce mravní. Práce se mně dařila a působila mně také velikou radost. "Pane, máš lék?"
18.
Sbíral jsem různé zkušenosti a obohacoval jimi své vědomosti velmi horlivě, zvláště v začátcích, kdy mně bylo zde vše nové: Lidé, jejich mravy a odívání, podnebí, vegetace, zvířena, exotické rostliny, nádherná pestrost ptactva, motýlův i hmyzu, ještěrek ano i té půdy, nádherná obloha zvláště při západu slunce, úžasná jasnost měsíce i hvězd a různobarevných meteorů zjevy atd. Byl by to zde ráj, kdyby nebylo těch zákeřných nemocí, jedovatých hadů a hmyzu i dravé zvěři. Proti zimnici, kteráž zde velmi zle řádí, užíval jsem pravidelně chinin a také s velmi dobrým úspěchem (ač chinin jest velmi protivný lék). Chinin užívají Evropané, nikoliv však domorodci. Domorodci v tomto kraji pozdravují se
19.
navzájem po starodávném zvyku:" Nje tusse?" (Co tě pohání/ovládá?) načež pozdravený odpovídá:" Nyambe". (Bůh). Vyšel jsem si v prvních dnech za město s jedním hochem, jenž mně ukazoval cestu. Byli jsme hnedle u lesa. Pojednou vyskočí proti mně žena ´, vykřikne "Nje tusse" a se zářícím obličejem mne obejme a chce mne políbiti. Obejmutí jsem se již neubránil, ale polibku ano! Překvapen ohlížel jsem se po svém průvodci, aby mně vysvětlil, co toto znamená, co zatím žena stála zaražena a smutná opodál. Můj hoch promluvil nejprve krátce se ženou a obrátiv se ke mně, vysvětluje, že "nyango" mne vítala po starém způsobu svého kmene a že jest uražena, že jsem projev jejího přátelství nepřijal. Omlouval jsem se této "dámě", aby laskavě prominula, že u nás takových
20.
pozdravů s políbením užíváme jen u nejbližších příbuzných, ale nikoliv u cizích nám osob. Na to mně odvětila:" A já jsem také tvá přítelkyně". S úsměvem podal jsem jí ruku na důkaz přátelství, kterouž za hlučného, ale srdečného smíchu přijala a se mnou se smířila. Odcházel jsem rovněž uspokojen, že toto "přepadnutí" tak šťastně skončilo a pozoroval jsem se zálibou krásnou krajinu a les, před námi se rozkládající. Bylo již poledne-největší žár dne a tu rázem všecko umlklo- ptactvo, opice, antilopy- vše nalezlo úkryt v hustém křoví, aneb v korunách stromův před slunečním žárem. Jen nádherně odění motýli a pestře zbarvené ještěrky a brouci neskrývali se, užívajíce své okolí v tom velebném tichu. Byl to pro mne
21.
úchvatný okamžik, kdy za tohoto klidu zadíval jsem se na přírodou samou vybudovaná loubí a besídky obrovských rozměrů. kteráž tvořily na lesních velikánech krásné, cizopasné rostliny.
Při uvítání velkovévody Albrechta z Meklenburku v Duala bylo ovšem nejen evropské obyvatelstvo, ale i Africké v "celé parádě". Černošská vojenská kapela hrála a dirigoval ji také černoch ( zde jsou domorodci ve svém živlu a nedají se často ani bělochy zahanbiti.) Bylo mnoho vítání a pozdravování, Evropané se scházeli pěšky i na koních a také dvě dámy přijely v dvoukolce, kterouž táhli černoši- jako dva vraníci. Působilo toto "spřežení" nepěkným dojmem neb považuji to za člověka nejen nedůstojné, ale pro domorodce strašně pokořující.
22.
Jest právě neděle, jsem ve shromáždění domorodých křesťanů. Ač ještě velice málo z jejich řeči rozumím, zpívám s nimi ze zpěvníku a líbí se mi mezi nimi. Po poledni táhne mne to neodolatelně k moři, kde tak rád dlím a po odlivu sbírám mušle. Scházejí se tu na pobřeží lidé z různých krajů a kmenů a tak mám příležitost pozorovati též jiný lid a jeho mravy. Opět neděle, abych seznal misijní práci ve všech našich sborech, používám pozvání br. B. a jdu s ním do blízkého Bonanjo. Sbor čítá 300 členů, dnes mají slavnost křtu, bylo pokřtěno 89 duší. Radost všech byla veliká a slavnost končila mohutným zpěvem několika set lidí.
23.
Můj kolega vede mne ještě na stanici Bonaberi. Černoši přenesli nás na ramenou vodou do loďky u pobřeží a tak se chutě plavíme přes mořskou zátoku na druhou stranu. Sbor zde sice neveliký, ale čilý a obětavý, buduje si sám kapli a školu. Slavil jsem s nimi večeři Páně. Po několika dnech uzřel jsem několik pracujících černochů, oděných pouze kusem barevného hadru kolem beder, ukováni byli na krku na těžký řetěz vždy dva a dva k sobě a hlídali je vojáci s knutami. Pro domorodce jest největším trestem, je-li zbaven svobody, mnoho jich z této příčiny umírá ve vězení. Opouštím prozatím svůj krásný pokoj s verandou s pohledem na přístav na návrší a stěhuji se na čas na pobřeží. Vlny bijí přímo pod okny mého nového bytu a hlučno jest tu až dlouho do noci, anš mnohdy i přes celou noc.
24.
Zdejší domorodci jsou rádi veselí a tak plujíce po řece ve svých dlouhých, ale lehkých loďkách, zpívají vesele, opěvujíce slunce, vodu neb děšť, události dne i osoby, ba i sami sebe. Co bydlím zde na pobřeží, béřu denně mořské koupele a to při odlivu, kdy jest koupání příjemnější a méně nebezpečné. Jednoho dne šel jsem dále po dlouhém mostě, jenž na druhém svém konci zabíhá hluboko do moře a odtud spustiv se do vln mořských, plaval jsem ku břehu a zase tam i sem, až jsem cítil únavu. Zatím nastal příliv, vlny počaly mnou házeti a tak jsem se rozhodl plouti zpět až k zadnímu konci mostu, kdež byly schůdky, abych tak dostal se zpět po mostě na břeh. Když jsem již doploval na zmíněné místo, stoupl jsem, v domnění, že stoupám na schůdky, kteréž byly úplně pod vodou, vedle a už padám ke dnu.
25.
V tom ucítím, že mne uchopila jakás ruka za mou pravici a jako pírko táhne mne z hlubin moře a postaví na schůdky. Protřel jsem si rychle oči, neb ze mne voda jen srčela a podívám se na svého zachránce. Spatřil jsem obrovitého černocha a než jsem ho mohl osloviti, abych mu děkoval za záchranu a se mu i jinak odměnil, zmizel mému zraku a já marně jsem po něm pátral. Most byl téměř zaplaven, tak pod ním býti nemohl a kolkolem ani lodičky, ani lidí nebylo, daleko široko nikdo se nekoupal v tu dobu a naši hoši, chovanci na začátku mostu na pobřeží sedící také ani živé duše tudy jíti neviděli, vždyť by musil byl šlapati přímo po nich! Záhadný případ tento, jak vysvětliti nevím, ale to vím, že zvláštním způsobem pro zachránění mého života zasáhl zde Bůh!
26.
Podnebí
Podnebí jest horké a vlhké. Největší vedra panují v listopadu, prosinci, lednu a v únoru. V tomto měsíci téměř ani nekápne. V srpnu, září a říjnu jest "ponďa epupa" t.j. čas dešťů. Když se spustí déšť v tomto čase, jest tak silný, že u nás bychom to nazvali "průtrží mračen". Po dešti slunce tím více praží "až bodá". Noci jsou zde na pobřeží teplé a dlouhé, svíti-li měsíc, jest tak jasno, že možno při tomto světle čísti a není radno choditi s nepokrytou hlavou. Stmívá se rychle v 6 hodin večer a rovněž tak se i rychle rozednívá v 6h. ráno a to po celý rok stejně.
27.
Bouře jsou zde vydatné, ale ne příliš časté. Mohutné, vysoké palmy za bouře ohýbají se vichrem jako proutky, hrom burácí a blesk letí svou klikatou cestou hodnou chvíli po obloze, jakoby chtěl nechati nahlédnouti do tajů nebes. I v tom spatřuji velikost Boha silného! Časné zrána vše jest zahaleno hustou mlhou, že sotva na krok viděti. Slunce ovšem rychle tyto mlhy rozptýlí a odhalí tak bohatou přírodu.
Vegetace-flora
Jest opravdu podivu hodno, jakou mocí působí zde slunce na vzrůst a život přírody, počínaje od útlé bilinky až po obrovskou trávu, zvanou "slonní tráva" od nepatrného keříčku až zase po obrovské
28.
stromy pralesů, hájů palmových i cypřišových. Úžasně rychle a bůjně vše roste jakoby v závod, příroda přímo hýří bohatstvím na vše strany. Půda, ačkoliv nehnojena, jest velice úrodná a vydává člověku i zvěři bohatou žeň, ano i mnoho plodin a ovoce, kterýchžto ale rádi sužitkují. Daří se zde olejová palma, pro domorodce vůbec nepostradatelná a proto dle moudré rady Všemohoucího v ohromném množství, dále kokosová a vějířová palma i datlovník, banány, miele (banánům podobné, ale chuti chlebové), ananas, velmi chutné popo t.j. melouny rostoucí na stromě, zelené pomeranče sladké, žluté pomeranče hořké,
29.
citrony, zvláštní druh třešní a srstky, různé druhy ovoce, ořechů a plodin, chlebovník, sladký brambor, kakao, kaučuk, ebenové, mahagonové a mnoho druhů jiného ještě drahocenného dříví, fazole, hrách (roste v zemi jako brambor ve velikosti špičky palce), kukuřici, makabo (colocásie), makwamba a jiné. Ale i ozdobných květin, nádherných keřů s obrovskými květy v bílých a pestrých barvách, kaktusů (velikých jako stromy) lilií a p. mají zde ti černí obyvatelé hojnost. Zvláštním dojmem působí prales za poledne ve své původní podobě. Ptactvo umlká a ukrývá se ve stínu mohutných stromů před žhnoucími paprsky neuprosného slunce, ano
30.
i opice, jinak neposedné čiperky, ukryly se v korunách obrovských bavlníků, palem aneb i jiných stromů. Všeliká zvěř nalézá svůj úkryt- jest ticho jako po vymření. Jen pestré ještěrky a hadi vyhřívají se na slunci a krásní motýlové oživují okolí před pralesem, aneb na mýtinách. Pnoucí rostliny, opřádající skupiny stromů, tvoří takto velkolepé altany a loubí.
31.
Motýli, brouci a různý hmyz.
Jest známo, že v tropických krajích žijí motýli, honosící se nádhernými, pestrými barvami, z nichž někteří dosahují až obrovských rozměrů. Znáti je ale většinou pouze ze sbírek jako mrtvoly, ale neviděli jste jich při jejich pružném poletování, radujících se ze života! Vzpomínám si, jak úchvatný to byl pohled, když jsem spatřil veliké množství těchto letců, kteří jakoby na sněm se sletujíce, jako sněhové vločky vždy znovu a znovu přilétali. Obrovští brouci se sametovými pláštíky také uplatňují své právo v této krásné přírodě. Letí-li vám některý z nich kolem hlavy, bzučí jako "aeroplan".
32.
Hmyzu jest zde různých druhů a velikosti, mnoho za tmy světélkuje. Velice nepříjemným jest "esaso" t.j. malilinká bleška, která jest sotva viděti, ta se zavrtá nejčastěji do prstů u nohou, kdež naklade vajíčka. Tímto způsobem utvoří se v mase jakýsi váček ve velikosti hrachu. Celá tato procedura působí trapně a bolestně. Našel jsem jednoho hocha, kterýž byl touto nemocí tak zamořen, že sami domorodci se již štítili mu pomoci. Hoch sotva chodil a tak ho přivedli ke mně. Nebyla to žádná snadná práce, když jsem pinzetou tomu ubožákovi vyndal na sto takových váčků, takže nohy jeho vypadaly jako ohlodané. I jiného hmyzu nepohodlného a jedovatého je všude dosti, komárů, kteří přenášejí malarii. Jedovatý štír je velmi nebezpečným nepřítelem nejen pro domorodce, ale i pro bělochy.
33.
Značnou nesnáz působí také často mravenci. Domorodci vyprávěli nejenom mně, ale i jiným bělochům a tvrdili, že v horských tůních žijí obrovské žáby o velikosti mylých dětí. Samozřejmě byl jsem žádostiv viděti tyto zajímavé tvory na vlastní oči, což se mi ale nikdy nepodařilo. Ještěrek v pestrých barvách jest také několik druhů- malých i velikých. Hadů rovněž, počínaje nejmenšími až po hada obrovského. Obrovský had pustí se nejen do antilopy, ale i do dravce, jako jest levhart. Spustil se ze stromu a přepadl levharta, nstal zuřivý boj na život a na smrt. Had ovinul se s nevšední silou kol těla dravcova a tento snažil se vyprostiti se z nemilého
34.
objetí, přičemž svými zuby a drápy strašně drásal tělo svého odpůrce. Boj trval již drahnou chvíli, z hada visely kusy masa, ale svou oběť přece nepustil. Pojednou uvolnil kruh, aby svému soku způsobil semknutím smrtelnou ránu, když tohoto okamžiku využil levhart a z jeho objetí se vyprostil. Had s sebou ještě naposledy mrštil a bylo po něm, jeho sok na smrt unaven, celý mokrý, chvěl se jako osyka. V tom třeskla rána a i on klesl mrtev vedle svého soupeře, napaden jsa novým nepřítelem- člověkem v osobě obchodníka W., jenž přivolán svým černým sluhou, zápas tento také pozoroval. Kůži z jednoho takového hada pět metrů dlouhého poslali jsme do misijního musea v N. Ruppíně. Had tento spolykal celou antilopu a jeho smrt přivodily rohy, jimiž své tělo rozdrásal.
35.
Krásnou tuto zemi oživuje množství ptactva různých druhů, počínaje malinkým opeřencem u velikosti motýla až do obrovského orla a supa, ptactva v pestrých, nádherných barvách, holubů, bažantů, papoušků, perliček, koroptví atd. Dravého ptactva jest zde tolik, že domácí drůbež nemůže volně venku běhati, dr§bež chová se proto ve dvoře
36.
oplotněném i svrchu drátěnou sítí. Rovněž zvěři (antilop, počínaje opět tzv. antilopou trpasličí až do antilopy obrovské, kteráž jest větší našeho jelena, ovec, koz, celá stáda opic různých druhů i šimpanz, pak slonů bůvolů, vepřů, hadů a dravé zvěři, jako: Levhardů, hyen, lvů, njobů a jiných jest zde mnoho. Zvláště levhard jest krutým nepřítelem člověka a často přepadá lstivě ze zadu domorodce, kteří buďto v noci, aneb časně zrána, ještě za tmy, ven se odváží a "husím pochodem" za svým cílem kráčejí. Poslední chodec stává se pak obětí tohoto krvežíznivce.
37.
Často vnikne až do obydlí a zadáví, na co přijde. Na naší hlavní stanici v Nyamtang objevil se jedné noci levhart, kterýž zdávil na 30 kusů drůbeže a 3 kozy, z nichž jednu odnesl, ostatní zůstalo na místě ležeti. Zrána pak přišel posel od kňie (?) Balepa, abychom ho s mým kolegou navštívili, že chytil njo (levharda). Byl od nás vzdálen as hodinu cesty a tak jsme se vydali na cestu. Když jsme přicházeli k němu, již zdaleka slyšeli jsme výskání domorodcův, kteréž se ještě stupňovalo naším příchodem. Radost lidí nad chycením tohoto strašného nepřítele byla k nepopsání a vřava těchto synů horké Afriky téměř (pro nás) k nevydržení.
38.
Kňie Balep byl nemálo hrd, že se mu podařilo zmocniti se tohoto dravce a jeho poddaní jevili dnes také zvláštní úctu k svému pohlavárovi. Dravce, jenž vězel ve veliké, z kmenů zhotovené kleci- pasti, vítězové dráždili, ale jakmile zařval a proti nim se obrátil, rázem utíkali. Když se všichni do sytosti nadívali, měl zajatec býti popraven. Ale kdo jej popraví? (Nja mu, a mende ude luva moe?) Můj kolega jako starší ujal se tohoto úkolu, ale rána zvíře jenom lehce zranila a tak přišla řada na mne. Přistoupil jsem k pasti ze zadu a dobře mířenou ranou do šíje učinil jsem rázem konec tomuto trapnému divadlu.
39.
"A wedi!" Zvolal jsem (je mrtev). Ale domorodci nechtěli tomu věřiti, že takový veliký dravec mohl by být mrtev po jedné ráně. "A wedi!" Volám, otevřete klec a vytáhněte ho ven! Ale nedali jinak, až jsem vypálil ještě dvě rány (ale jen vedle, abych zbytečně nepoškodil dahocennou kožešinu). Tak nyní věřili, že jest mrtev. Nyní ale nikdo se nechtěl odvážiti dovnitř a zvíře vytáhnouti, až po dlouhé době našel se jeden křovák, opatrně otevřel, vlezl na půl těla do pasti, rychle hodil oko provazce na krk šelmy a za veliké vřavy shromážděných táhl dravce ven. Čtyři muži odnesli toto veliké zvíře, pověsili na strom a stáhli. Nyní nastala
40.
veliká hostina- muži připravili si pečeni z dravce (ženy nesmí požívati maso z dravce, aby prý nebyly tuze zlé) a ženám dostala se zase koza, která jako živé vnadidlo padla za oběť šelmě a byla už usmrcena a ohlodána. Jindy zase jedné noci byl jsem probuzen divným šramotem, vstal jsem, narychlo se oblékl, vzal svítilnu a "mauserovku" do pravé ruky a plížím se opatrně ze dveří ven na verandu a pomalu po schůdkách dolů, kryje při tom opatrně svá záda v sloupy a zdi domu. Pojednou několik jen metrů přede mnou hup- hup, veliká šelma mizí v tmavé noci. Nečekal jsem samozřejmě na její novou návštěvu a rychle
41.
pozpátku odebral jsem se z tohoto nebezpečného místa domů. Potřetí navštívil nás tento luúič až na verandě, obcházel kolem dveří a oken (obé jsou žaluziové). Pes, jenž byl uvnitř, strachem kňučel a zalezl pod postel Ven jsme se ovšem neodvážili. V Bonakwasi, mezi kmenem Abo, měli jsme útulný misijní domeček, kde ztrávil jsem mnohý krásný čas, ale také i mnohý nebezpečný a trudný den. Po čas mého zde pobytu jezdíval jsem téměř denně (mimo neděle) po loďce do blízské osady Mian. Zrána jsem se vracel. Zvláštní jsou zde večery
42.
a noci, kde na sta světélkujících mušek usazuje se hromadně na keřích, jak by svíčičky na vánočním stromečku rozsvítil, při tom množství obrovských cvrčků provozuje svůj noční koncert bez únavy. Noc se rozprostřela všudy vůkol, domorodci uzavřeli se ve svých těsných a dusných chatách a nyní dravci, mezi nimiž zvláště levhart jest zde nejobávanějším, vylézají ze svých doupat na lup. Můj krásný, černý pes .Frico" s bílou náprsenkou, ale časem velmi zlý a neposlušný, dnes večer, nedbaje mého varovného hlasu, odběhl kamsi do blízké osady a vrátil se až pozdě v noci domů, mimo obyčej ulehl dnes místo na
43.
verandě, dole pod domem. Tentokráte se mu špatně vyplatila jeho neposlušnost. Pojednou byl jsem probuzen úskostlivým zavytím Frico- levhart strašně zařval a několika skoky zmizel i se svou obětí v nedaleké hluboké úžině.
Domorodci chytají zvěř do různých pastí a do jam, viděl jsem i jámy na slony a léčky na hady. Střelných zbraní domorodci nemají, jen tu a tam se
44.
u nich najde dosti nebezpečná "zadovka" (často prach vyrazí zpět a popálí střelce v obličeji a na prsou). Zato užívají dosti často jedem napuštěných šípů, kopí s ostnatými hroty a nožů. Lovci slonů jdou i s pouhým nožem (sekáčem) neohroženě proti takovému obru pralesa, jemuž podřezávají žíly na zadních nohou a tak přivozují jeho pád. V řekách zdržuje se množství krokodilů, kteří vyhřívají se za slunečného žáru na březích aneb na písčinách, přitom mají otevřené tlamy, čehož využívají střelci. Neb jinak jest krokodil zranitelný pouze do oka aneb na úzkém místě mezi hlavou a trupem. Při brodění přes řeku, aneb při koupání jsou tato zvířata velice nebezpečná. V břiše dospělého krokodila byla nalazena noha s
45.
vysokou botou Evropana. Tohoto velikého ještěra chytili domorodci do sítě. Mimo krokodilů jest zde velmi obávaným hroch, jenž na některých místech objevuje se v celých stádech, jako na př. v řece Wuri. Zvláště je-li poraněn, pronásleduje svého nepřítele zuřivě a tak rychle, že těžko lze mu na loďce uniknouti. Po zranění potopí se ihned pod vodu a pronásleduje takto lodici, aniž by mohl býti pozorován. Pojednou vynoří se na povrchu a běda, dostal-li se tak blízko, aby loďku svou obrovskou tlamou dosáhl a ji rozdrtil, aneb potopil! Nepodaří-li se mu to na
46.
ponejprv, ponoří se znovu a honba počíná takto na novo. Ve dne zdržuje se toto mohutné zvíře ponejvíce ve vodě a vyhřívá svůj hřbet klidně na slunci, v noci vychází z vody ven, aby se napásl. Jiné veliké vodní zvíře zde jest "nyania madiba" (mořská kráva). Není ale nebezpečné. Svým trupem podobá se hodně obrovské rybě. Řeky poskytují mnoho chutných ryb nejen pro domorodce, ale i pro Evropany. Na pobřeží mořském při odlivu přicházejí domorodci sbírati raky a mořské pavouky. Začátkem roku, když jsou největší vedra, připlaví moře celé spousty raků, takže lidé už si s nimi neví rady.
47.
Člověk.
Ačkoli Afrikáni jsou pleti černé a jsou proto nazýváni černochy aneb mouřeníny, negry, přece jeví se mezi nimi po této stránce mnohdy značný rozdíl. Pleť jejich jest zpravidla tmavá, černá, ale vyskytují se i domorodci pleti světlejší, ano i rudé. Viděl jsem zde ale také u některých kmenů děti i dospělé, pleti úplně bílé, světlých vlasů a očí (albínci), způsob jinak čistě afrikánský! Kadeřavé, husté vlasy jako vlna, široký, plochý nos, široká ústa. Vzezření jejich jest nevlídné, někdy až odporné. Nejsou to ale míšenci, nýbrž čistokrevní Afrikáni, pocházející z obou černých rodičů. Lékaři připisují tento zjev zvláštní nemoci- nedostatku barvivosti v krvi rodičů. Na jedné mé cestě v nitrozemí přinesl mi šťastný otec takového
48.
malinkého "bělouška", abych ho vzal na své lokty, že mu to přinese požehnání. Učinil jsem mu po vůli a černoch zářil radostí a usmíval se na celý obličej. Mnohý z laskavých čtenářů viděl syna, neb dceru horké Afriky, nevím ale, zda jste viděli černého krasavce a krasavici? Nežertuji, myslím to zcela vážně. Ani, najdete mezi tímto lidem také krásu a to nejen tělesnou, ale i vnitřní, duševní! Vlas domorodcův jest tak hustý a to v jemných kadeřích jako ovčí vlna, že v nich schovají i drobné peníze, ano i drobné jehly. Krásné jsou jejich veliké, černé oči a zdravé, bílé zuby. Postava přímá, chůze elastická. Neviděl jsem zde vůbec lidí hrbatých, ani stářím sehnutých. Každý chodí zpříma, jako svíčka!
49.
Oděv domorodcův na pobřeží.
Domorodci, bydlící na pobřeží, přicházejí často da styku s Evropany, obchodníky a úředníky a samozřejmě přizpůsobují se svým "modelům". Oblékají se aspoň částečně po evropsku a bohatí jako Evropané. Většinou nosí trikovou košili a kolem pasu "dibato" t.j. kus látky z pestrého plátna, splívající až pod kolena. Ženy nosí rovněž "dibato", ale některé zahalují jím i hruď. Civilisované ženy zhotovují si šat na způsob županu. Někteří jsou v tomto ohledu pravými extremisty. Nějdříve nemá na sobě ničeho a pak zase na sebe navěsí všechno možné. Velice rádi nosí věci po "mukala" (bělochu) a často vypadají v tom
50.
velice směšně. Tak ku př: ulicí města Duala kráčel muž, maje na sobě noční dámský "šat" do zadu zapnutý. Náčelník Mian v Abo, nosil spací oblek místo své "královské uniformy". Aneb zase dámy v bílých šatech- samá krajka- s kloboukem na hlavě a při tom bosy. Anebo muži s "dibato", které tvoří sukni, mužský kabát a boty!
Roucho nevinnosti
Cestujeme-li dále do nitra země, mizí čím dále tím více civilisace, až zmizí úplně. Vidím zde muže a ženy ve zcela "primitivním" odění, jež byste snadno schovali v hrsti, to zhotoveno jest z trávy, aneb stačí několik lupenů. Zaráží vás to zpočátku
51.
ale hnedle se na vás dívají ty velké děti tak nevinně, že vám to přichází zcela přirozené. Jdete ještě dále a spatříte lidi čistě v rouchu nevinnosti. A přece nejsou tito lidé horší ostatních, nejsou horší civilisovaných lidí. Musili byste mezi nimi žíti, abyste to pochopili. Když jsme jedné stařence, která nás hostila ve své chatě, nabízeli darem kus látky, aby se jí přioděla, za žádnou cenu nemohla pochopiti, k čemu takovou parádu? Konečně látku přijala a odešla, za chvíli se vrátila tak jak byla dříve a k našemu údivu, kam dala "dibato", odpověděla s úsměvem:"Schovala jsem si to na památku".
52.
Večerní kázání pod širým nebem
Jsem na jedné z mých čerstvých stanic v Dibui. Po pozdravení se s náčelníkem a jeho rádci a ženami, připravujeme s učitelem večerní shromáždění na dvoře náčelníkově. Jest krásná, měsícem a hvězdami na blankytu nebeském ozářená noc. Hluku a šumu na vše strany. Přinesena bedna, na ni postavena obyčejná svítilna (kteráž mne provází na všech cestách), položena bible a zpěvník a tak "kazatelna" hotova. Náčelník se svými ženami a rádci usadí se na prostranném, velmi čistém nádvoří v uctivé vzdálenosti od kazatelny a dle jeho příkladu sedají všichni muži, ženy, dívky a děti v polokruhu na zemi. Jest již jich celý zástup, dosud ale hlučno. Učitel opodál mne stojící vidí, že už bych rád promluvil a tak zvolá: " Ko na pu!" (Ztište se!)
53.
Na tato slova již nic neruší tu krásnou měsíční noc, než cvrlikání obrovských cvrčků, kteří na vyzvání učitele nereagují a vedou svůj noční koncert dále. Ale v tom již na znamení učitel se svými žáky a členy sboru zpívá zplna hrdla udanou píseň, kteráž přehlušuje neunavné lesní hudebníky a nese se tichou nocí dále. Umlkl zpěv a já s radostí sleduji své černé vděčné posluchače. Nikdy nezapomenu na takováto shromáždění pod širým nebem- na ty černé bratry a sestry v Kristu a na ostatní pohany v dálné Africe. Jindy měli jsme neméně zajímavá shromáždění při plápolajícím ohni, jenž- ovšem jen slabě- nahražoval nám měsíc a hvězdy.
54.
Vánoce
Dovadete si představiti vánoce v Africe? Předně jsou zde právě v prosinci, tedy u nás o vánocích- největší vedra a tak tím už nabývají vánoce zcela opačného rázu, než-li v Evropě. Místo vánočního stromku- používá se vesměs palma, ač i jiný listnatý strom by se k tomu účeli našel. První mé vánoce v Africe působily na mne dojmem tísnivým- hlavně štědrý den, kdy člověk dlí nejraději v kruhu svých milých, v kruhu své rodiny. Ovšem uvědomil jsem si, že nepřišel jsem sem proto, aby mně bylo slouženo, nýbrž, abych sám sloužil. A tak vpravil jsem se do nové situace a těšil jsem se z toho, že různými dárky malým i dospělým mohl jsem udělati radost a dívati se, jak tyto
55.
veliké děti se radují. Byla to podívaná, když téměř všichni obyvatelé sousední osady se sešli na naší stanici, když po slavnosti jsme jim presentovali rýži, kterouž s velikou domorodci jedí, cukr jest pro ně pamlskem. Též měli hoši zábavu, kteráž pozůstávala v tom, že na vysokých tyčích, v zemi upevněných, byly přivázány různé věci a hoši musili se pro jednu každou vyšplhati nahoru.
Náčelník Ngo. (Ngo= vítr, vzduch)
Tento zarytý pohan representoval skutečně svůj lid "důstojně", jsa jemu nejlepším vzorem vší špatnosti, podlosti a lstivosti. V krádeži, drzosti i ukrutnosti jsou tito lidé mistry, ač mají ve středu své osady hlavní stanici misíjní a školu. Ovšem, že byli zde i křesťané, kteří nám působili velikou radost svým novým životem, což potvrzuje,
56.
že naše práce nebyla zde nadarmo. V jednom večerním shromáždění byl přítomen také náčelník Ngo. Podivil jsem se nemálo, když tento vždy zatvrzelý muž pojednou i s ostatním shromážděním kleká, první se modlí a vyznává na sebe svou bídu duševní, špatnosti, své hříchy a volá k Bohu živému: Pane Bože, buď mně milostiv!" Jeho celá, slouhá modlitba byla vlastně duševním bojem světla se synem temnosti. Byla to zde tvrdá práce, ale právě proto byli jsme přesvědčeni o tom, jak jest důležitá a nutná! Veliký vliv na náčelníka měl náš starší sboru, jménem Zacheus. Byl jedním z poddaných a rádcem náčelníkovým. Veskrze poctivá to duše v každém
57.
ohledu, mírumilovný, tichý, upřímný křesťan. Škoda veliká pro celou osadu, že ještě v mladém věku zemřel a nemohl býti více oporou ani obci, ani náčelníku Ngo, jenž jeho odchodu nejvíce postrádal. My jsme v něm ztratili věrného pomocníka v práci misijní.
Můj černý Brůno.
Byl skutečně černý, ano hodně černý můj Brůno a roztomilý, poctivý hoch, jenž měl na starosti moji mládeneckou domácnost a také někdy mne doprovázel na cestách. Vždy přívětivý a usměvavý, něžný a citlivý tento hoch byl ozdobou křesťanské mládeže. Měl jsem jej zvláště i proto rád, že byl sirotkem a on přilnul opět ke mně více jako k otci a ochránci svému. Vzpomínám si, jak jedenkráte měl cosi
58.
na srdci, ale netroufal si s tím přijíti. Konečně, když jsem jeho rozpaky zpozoroval, tázal jsem se sám: Tak ci je, Brůno? Brůno ještě chvíli otálel, ale pak si dodal odvahy a tázal se, co to mám v pokoji pod postelí? Nač to je? Nemohl jsem ihned vzpomenouti, co by to bylo, co jej tak zajímá. I vysvětloval a vysvětloval, ale z toho jsem nebyl dost moudrý a tak milý Brůno odběhl a divotvornou tu věc přinesl. Přitom tvářil se tak důležitě, a pohleděl na mne překvapeně, když uviděv onu záhadnou věc, propukl jsem v srdečný smích! Bruno držel totiž v rukou zouvák, který mu dal tolik přemýšlení a nyní nás oba tak rozesmál. Výklad o zouváku nebyl samozřejmě dlouhý, ale
59.
Brůno, jak jeho usměvavá tvář ukazovala, byl úplně spokojen a zase o jednu zkušenost bohatší.
Penda. (Penda= sázka, pochybnost)
Tento bývalý otrok, nyní můj sluha, byl v prostředních létech, ženat, bezdětný. Jeho žena, jinak dobrá duše, byla "trochu" starší (mohla mu býti dvakrát matkou). Nebyl úplným pohanem, ani křesťanem. Ale především dobrá, poctivá duše, byl věrný a spolehlivý. Nade všecko ale měl jednu výtečnou vlastnost, kterouž velmi zřídka u lidí nacházíme a sice- Penda byl vždy vesel. Nebyla to však u něho lehkomyslnost, jak u jiných lidí bývá. Zpíval od rána do večera a od večera do rána (jak se říká), zpíval při práci, opěvoval i události všedního života, zpíval,
60.
nejvíc pražilo slunce, zpíval, když pršelo, při těžké práci, na suchu i na vodě (v loďce), měli-li hlad neb žízeň, byla-li nálada druhých veselá aneb rozmrzelá. Penda byl za každých okolností rád na světě. Často jsem jeho vytrvalost a dobrotu obdivoval i vážil si jeho zkušeností. Jezdíval lodičkou po řece velmi obratně a hbitě a zpíval, když odjížděl a zase zpíval, když přijížděl, takže již z daleka oznamoval jeho hlas, že se blíží domovu-náš veselý Penda. Na cestách konal mně služby neocenitelné a já jsem ovšem také na něho nezapomínal a dle možnosti oň pečoval, což on zase s vděčností přijímal. V žití lidském přicházejí samozřejmě
61.
i okamžiky vážné. Tak se také stalo i zde, byl jsem navštíviti těžce nemocného Bile Nseke, jenž brzy potom zemřel. Byl to pohřeb pohanský a za průvodu osadou smutně se rozléhal zpěv domorodcův pohřební písně:" Kwedi, kwedi" (smrt). Penda s veškerou pietou zúčastnil se pohřbu svého černého bratra. Při své veselé povaze dovedl tento muž jednati vážně tam, kde toho situace vyžadovala a byl také ochotně k službám vždy, kdykoli to bylo třeba. Domorodci afričtí, jak již dříve řečeno, milují zpěv a hudbu a dovedou, svým ovšem způsobem, opěvovati životní události (zvláště bělochů). Ku příkladu jeli po řece se svým "sango" a opěvovali jeho cestu z Bonakwasi do Duala, jak si jede pro nevěstu; potom celou svatbu a svatební cestu zpět k domovu.
62.
Některé zvyky bělochů a černochů
Evropané, třeba se navzájem neznali, pozdravují se vzájemně a se i navštěvují. Zvláště platí toto v návštěvách na odlehlých místech, kde jeví se pozoruhodné pohostinství. Cestoval-li jsem kolem některého Evropana, nesměl jsem opomenouti ho navštíviti, neboť toto opomenutí by byl považoval za urážku. Ovšem, že i náš misijní dům stál k disposici cestujícím Evropanům, kteříž zavítali do našeho kraje.
Kdo zná aspoň poněkud africké poměry, dovede oceniti tyto krásné zvyky a vzájemnost mezi Evropany. Naproti tomu překvapily mne poměry mezi Evropany a domorodci. Až na mnohé výjimky jedná pán (běloch) se svým sluhou, aneb jakýmkoli poddaným zaměstnancem velmi hrubě, někdy i surově, považuje černocha při nejmenším za podčlověka, ne-li za dobytče! Můj soused na vládní stanici "von L."zdůrazňoval, že černoši nejsou vůbec lidé, ale ..... nechci užiti zde výrazu, jenž znamená jisté nečisté zvíře. Odvětil jsem panu "von L." že černoch jest také člověk, mající nesmrtelnou duši, mající právo na existenci člověka jako kterýkoliv běloch a naší povinností jest, býti příkladem těmto zaostalým lidem a pomáhati jim k lepšímu vědomí a tím i k lepšímu životu a tak zvané civilisaci. Jenom násilím a nadávkami ani lid tento nevyhováme a jej nezískáme. A není také zapotřebí,
64.
aby se nás tito lidé báli a utíkali před námi jako před ďáblem. Neboť před tímto člověkem skutečně domorodci utíkali, jako když do vrabců střelí a ukryli se v lese, neb v horách. Jen aby neslyšeli, že "gobina" jde, už byli ti tam a "von L." našel se svými vojáky osadu prázdnou.
Na všeobecnou žádost Evropanů musil býti odvolán k naší, ale ještě větší radosti ubohých domorodcův.
Brzy přišlo se k tomu náhledu, že do kolonií musí býti vysílány jen nejlepší síly, mají-li kolonie prospívati a nikoli tak zv. "ztracené existence". Pravým opakem "von L." byl jeho nástupce K., jenž jednal s domorodci skutečně lidsky, jsa si vědom toho, že tento lid musí se teprve učiti pořádku a se zvláštní trpělivostí a péčí býti vychováván.
65.
S tímto pracovali jsme ruku v ruce a měli jsme oba dva- já na misijním poli, on ve věcech vládních- nejlepší pořádek. Byli jsme dobrými přáteli a toto naše přátelství mělo veliký vliv na domorodce našeho kraje.
Velmi nelibě jsem nesl, což také i černoši sami odsuzovali, když někteří Evropané koupili si na čas svého pobytu zde- ženy- černošky. Když pak odjížděli zpět do Evropy, byly jejich ženy zase svobodné a mohly se znovu provdati. Dítky z tohoto "manželství" pošlé (mulati), zvláště, byla-li to děvčata, byly velmi hledané od předních domorodců, nebo zpravidla byly velmi hezké. Náčelníci a přední z domorodcův při návštěvě bělocha přinesou vždy "jabea" t.j. dar a to ponejvíce živé kuře. Černoši- mohamedáni přinášejí darem kachnu.
66.
Ovšem, že obyčejně očekává mnohem větší dar od bělocha. Chce-li domorodec třeba na první setkání dáti najevo své přátelství, před podáním ruky položí svou pravici na srdce. Výraz přátelství tímto způsobem není pouhým zvykem, ale váže toho, jenž projev tento učinil, skutečným přátelstvím. Na svých cestách, zvláště neznámým krajem a mezi cizím lidem, musil jsem býti velmi opatrný při nabídnutém mně pokrmu, neb nápoje aby jedno, neb druhé, aneb obé nebylo snad otráveno. A tak nejen já, ale všichni Evropané z opatrnosti jsme v takovém případě vybídli nejdříve náčelníka, aby sám napřed okusil a pak teprve jsme nabízený pokrm neb nápoj, přijali. Později činili tak již bez vybízení.
67.
Nyomale boží soud
Náčelník tegele v Mukunda, zarytý pohan, soudil jistou ženu-matku, kteráž byla obviněna z krádeže dobytčete. Ač ubohá žena se všemožně hájila, dokazujíc svou nevinnu, byla přinucena podrobiti se "nyomale", t.j. božímu soudu. Po vypití osudného "nyomu" žena svíjí se bolestí, křečovité cukání těla a srtelný zápas naplnil by vás hrůzou a lítostí nad ubohou obětí, co zatím Tegele a jeho katané docela klidně přihlížejí tomuto strašnému divadlu.
Nyom jest silný odvar jedovatého stromu, kterýž souzený musí vypíti, aneb se mu násilně vleje do hrdla. Nezemře-li, jest uznán nevinným, v opačném případě, což se téměř vždycky stane, byl vinnen a tak ho trest smrti neminul.
68.
"A mun´am, a mun´am" křičí zoufalá matka po svém nemluvňátku- ještě s nadlidskou silou v posledním smrtelném záchvatu zdvihá se, aby v nejbližším okamžiku sklesla opět na zem a více nepovstala. Dítě- jen plač a volej, matky se více nedovoláš! A nebudeš ani ty dlouho křičeti. Na rychlo zavlečena odsouzená do tajného háje, vykopán hrob, mrtvola do něho uložena a plačící nemluvně odpočívá opět na prsou své matky. Nyní hrob zaházen. Umlkl hluk, utichl hlas dítěte hež spí s matkou věčný sen.
"Mé dítě, mé dítě!"
68a.
Proti této temnotě jsme pevnou hráz evangelia Kristova, zřídili jsme misijní stanici, kde domorodý učitel a evangelista Eyondi požehnaně působil se svou manželkou. Ovšem, že narážel často na tvrdošíjnost náčelníka Tegele a jeho vůdců, jenž se stal přímo nepřítelem misie a Eyondiho práce i jeho osoby. Chytrý Tegele chtěl míti učitele hlavně pro sebe jako sekretáře a když mu Eyondi nemohl býti po vůli, nastalo pronásledování křesťanů a přátel. Tegele všemožně znemožňoval naši práci, bránil křesťanům i přátelům navštěvovati shromáždění, trestal je, dával do vězení, žaloval u vlády, nutil k těžké práci a podobně.
69.
Nemoci
Utrpení domorodcův po této stránce jest veliké. Nejrozšířenější nemocí zde jest tzv. pola, to jest hnisání až na kost. Domorodci léčí tuto nemoc povrchně a tak se jí nikdy zbaviti nemohou, neboť zkažená krev razí si cestu znovu a znovu na nových místech těla. Léčili jsme pola vnitřním čištěním krve a rány vymývali a hojili současně a tak dosahovali jsme jistých úspěchů. V nedaleké osadě léčil jsem člověka touto strašnou nemocí úplně zmrzačeného a shrbeného. Má i jeho radost byla veliká, když se s pomocí Boží podařilo navrátiti nešťastnému zdraví, takže zase chodil zpříma a mohl pracovati.
70.
Malaria objevuje se jako předzvěst jakékoliv nemoci jak mezi domorodci, tak i mezi Evropany; u Evropanů působí mocněji a vypuká velmi často v zimnici bahenní, kteráž téměř v každém případě končí smrtí v několika dnech. Kdo uposlechl moudrou radu zkušených Afrikánů (Evropanů) a užíval pravidelně chinin, jakmile vstoupil na africkou půdu, byl dobře obrněn proti této zákeřné nemoci. Jinou nemocí jest filaria; ta se jeví tím, že v živém těle lidském objeví se červi. Přivedli ke mně hocha, jenž živé červy měl v obličeji pod kůží. Zmáčknutím vylézali ven. Mnoho práce ještě jest třeba, aby aspoň částečně bylo těmto ubohým lidem zpomoženo. Tak ku př. nezapomenu nikdy nezapomenu na zoufalé volání ženy,
71.
stížené strašnou nakažlivou nemocí. "Silujte se nade mnou, pomozte mi ze srašného soužení." A člověk nemůže nejen pomoci, ale ani potěšiti, ba ani ruky nešťastné stisknouti, aby se nenakazil. Ubohá jest úplně optuštěna a mezi lidi nesmí, neb na co jen sáhne, kam jen sedne- vše nakazí strašnou nemocí- jakýmsi malomocenstvím.
Jiná nemoc jest elephantiasis. Tato neobyčejná nemoc spočívá v tom, že některá část těla jest proti ostatním údům obrovsky veliká. Viděl jsem i takového ubožáka, jenž zatížen touto nemocí (až na 50kg těžký nádor), ani choditi nemohl. Jindy zase přišel ke mně
72.
podnáčelník okresu nyamtanského jenž měl tak zv. živé maso na noze. Stav jeho byl beznadějný a jen k úpěnlivým prosbám nemocného odhodlal jsem se k bolestné operaci nožem a ohněm a to bez narkózy, bez umrtvení nohy. Na moji otázku, zdali bolesti ty vydrží, odvětil:" A sango, bola!" (Pane, operuj!) Zaťal zuby a skřípal podivně, ale nekřičel.
Kdysi zase přišla ke mně žena s rozseknutou hlavou: Co se ti to stalo, táži se. To mně udělal můj muž, řekla a prosila, abych ji léčil. Když se rána pak zahojila, přinesla mě z vděčnosti košíček "mbia" (palmových jader). Malomocenství se také vyskytuje, ale jen zřídka..
73.
Degenerace a demoralisace:
Tento smutný úkaz zaviňuje mnohoženství a hlavně ta okolnost, že zemřeli v rodině otec, nejstarší syn zdědí kromě majetku i všechny ženy po otci, v jejichž vlastnictví sám se uváže, jako před tím jeho otec. Stávají se tedy jeho ženami, kromě vlastní matky-rodičky.
Toto platí ovšem o pohanech. Domorodí křesťané upustili od mnohoženství a následkem toho i těchto a jiných ještě neřestí. Život rodinný jest pak za takovýchto okolností často velmi smutný a po stránce morální a hygienické velmi trapný. Děti nejsou chráněny před tím, čehož viděti a slyšeti nemají a takový deseti-dvanáctiletý hoch s ženou svého otce- nebo zase děti mezi sebou- jinoši a dívky-jsou dokladem
74.
ubohého stavu této lidské společnosti a proto pochopíme tím spíše nutnost pomoci tam, kde jest toho nejvíce zapotřebí.
75.
Lékaři- kouzelníci
Povolání lékaře, kterýž jest současně kouzelníkem, může se věnovati jen syn aneb, není-li tohoto, nejbližší příbuzný, svobodný muž. Toto povolání tajemné jest tedy dědičné. Takový lékař-kouzelník žije samotářsky- v ústranní a lidé mají z něho oprávnění strach a se mu vyhýbají. Potřebují-li pomoci, tu ovšem ho vyhledávají, přinášejí dary a tím si zajišťují jeho přízeň. Léčení vnějších ran děje se tím způsobem, že lékař ránu rozřízne, pepřem aneb jiným silným kořením zasype. Že takovéto léčení není nijak příjemné, netřeba zvláště připomínati. Slyšel jsem často takového ubohého pacienta, jenž bolestí řval jako zvíře. Při mé návštěvě misijní stanice v Ndokofaxia byl jsem požádán, abych
76.
navštívil těžce nemocného kinie (náčelníka). Měl kýlu. Nemoc byla již v posledním stadiu a pacient svíjel se strašnou bolestí na tvrdém lůžku z palmových žeber a volal mně vstříc: " A sango, ungwave mba". (Pane, pomoz mi!) Hleděl jsem všemožně pomoci tomuto ubožákovi, jenž již téměř umíral, ale bylo již pozdě a k operaci k evropskému lékaři bylo několik dní cesty daleko. Nemoha tedy jinak pomoci, těšil jsem tohoto muže, jak jsem jen dovedl, aby se připravil na odchod za svými otci, jiné pomoci že zde není. Kýval smutně hlavou a smutně jsme se také rozloučili-neb jsem jej as viděl naposledy.
Při nejbližší pak konferenci učitelů na hlavní mé stanici, tázal jsem se dotyčného učitele, kdy a jak umřel
77.
knie Ndokofaia? Učitel se usmál a praví:A sango, kinie a si wedi, tom tom, ude a dia bwam na a ma zoma wa gita". (Pane, náčelník neumřel, kdepak, daří se dobře a pozdravuje tě mnohokrát.)
Žasl jsem: Jak jest to možné? A učitel mně vypráví, že poslal kine pro lékaře-kouzelníka, který mu dal vypíti nějaký silný odvar, kýla se stáhla sama zpět a náčelník jest zdráv! Přesvědčil jsem se pak o tomto faktu osobně.
Domorodci vyhledávají kouzelníka ale zvláště v tom případě, jedná-li se jim o zbavení se protivníka, nepřítele. Když žadatel kouzelníkovi dobře zaplatil, může býti jist, že dotyčný nepřítel nenápadně v určitý čas zemře. Domorodcův umírá tam dosti tímto záhadným způsobem, aniž by úřady
78.
přišly tomuto vraždění ve většině případů na stopu. Ke svým kouzlům používají kouzelníci "kouzelného talíře". Podařilo se mi pomocí jednoho z mých domorodých učitelů dostati takový kouzelný talířek, jejž mám dosud ve své sbírce rarit z Afriky. Jest vyroben z palmových žeber na způsob plochého košíčku a uzavírá se příklopem z palmové kůry. Vnitř nalézají se drobné figurky ze želvoviny, části kostiček, lebka z kuřete, drápy z ptáků, klepeta račí a podobné ještě maličkosti. Domorodci vypráví o těchto tajůplných lidech, co všechno dokáží, jako: Proměniti se v levharta, krokodila, jestřába, hrocha a td. I upřímní domorodí křesťané tvrdí tyto věci. Jeden z mých učitelů, opravdový křesťan, jménem Kolako, vyprávěl mi následovní příběh:" Můj bratr, pohan, měl měl jednoho velice zlého nepřítele a když už si nevěděl rady, uchýlil se ke kouzelníku.
79.
Kouzelník se mladíka na vše podrobně vyptal, smluvili se o cenu a naní jmenoval "mota ngambi" podmínku:" Abych ti mohl pomoci, musíš obětovati svou matku." To nikdy neudělám, zvolal mladík, za takovou cenu né! Teď už zpět nemůžeš- nechceš-li dáti matku, musíš umříti ty. Mladík odešel smuten a s hrůzou domů a za několik dní zemřel.
Dotyčného učitele dal jsem pak na novou stanici v Ndokomatjan, kde v kraji ryze pohanském začali jsme stavěti školu a konati práci misijní. Sotva jsme začali, přicházeli ke mně domorodci se smutnými tvářemi a na můj dotaz, co se jim přihodilo, počali vyprávěti: V Ndokomatjan přecházíme mělké místo v řece s jednoho břehu na druhý při našich cestách za prácí a za obchodem.
80.
Ale nyní už tam tudy nemůžeme, neboť je tam moťangando- člověk-krokodil.
